Josef Uprka

(29. 9. 1939)

Akademický sochař Josef Uprka se narodil 29. září 1939 v Hroznové Lhotě na Slovácku. K umění měl velice blízko už od dětství: jeho dědem byl významný moravský malíř Joža Uprka, tatínek Jan byl rovněž malířem a navíc měl i keramickou dílnu. Numizmatická tvorba Josefa Uprky je velmi pestrá. Vůbec první pamětní medaili vytvořil pro muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě v roce 1974. K jeho nejznámějším dílům patří například pamětní medaile k návštěvě papeže Jana Pavla II. na Velehradě (1990). Do dnešní doby realizoval kolem třiceti ražených medailí, k těm je však nutno připočíst celou řadu pamětních medailí litých.

Výtvarník je rovněž autorem lícní strany poslední československé oběžné desetikoruny, která nese portrét Aloise Rašína.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Josef Uprka spolupracoval s halenkovským zvonařem Josefem Tkadlecem na výzdobě litých zvonů.

Jak vnímáte medaili či minci z filozofického pohledu?

Podívejte se, papír shoří, ale ražby nebo medaile odlité do kovů přetrvávají věky. Vždyť archeologové dodnes nacházejí mince, které jsou svědectvím o dobách minulých.

Bylo mnoho lidí, kteří měli nějakou fixní ideu a šli za ní celý život, nebo něco významného dokázali.  Ať už to byli třeba Komenský, Hus nebo Karel IV., určitě si zaslouží, aby jejich odkaz byl zaznamenán do něčeho téměř nezničitelného. Z jiného pohledu je to také vyjádřením úcty těmto osobnostem a zhodnocení toho, co za svůj život udělaly.

Co vás motivovalo k umělecké dráze?

Domov. Já jsem v tom tvůrčím prostředí vyrůstal: děda Joža byl malíř, který se zaměřoval na folkloristické náměty. I když jsem ho zažil jen krátce. Otec Jan byl také malíř a za druhé světové války měl keramickou dílnu, kde si vychovával adepty. Kluci zpracovávali keramiku a dřevo, holky se učily kraslice a vyšívání. Fascinovalo mě a zároveň motivovalo, jak kus hlíny dokázala lidská ruka přeměnit v nádhernou věc.

Nízký reliéf je náročná disciplína. Můžete popsat vaši cestu k ní?

K nízkému reliéfu jsem se dostal prakticky přes ten vysoký. Už na střední škole jsme do reliéfu převáděli zátiší, portréty nebo polofigury.

Pak přišla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, a tam byla dělná atmosféra, styk mezi ateliéry fungoval. Měl jsem tak možnost nahlédnout, co tvoří u Nušlů (Jan Nušl, český sochař) či Libenského (Stanislav Libenský, český sklář). Mistr Harcuba v té době už realizoval jednu minci za druhou, Imrich Svitava, Jiří Dostál, Ivan Lipták rovněž. Dá se říct, že příklady táhnou, a když nám hospodář školy zakázal o sobotách vstup do ateliéru, přesedlal jsem také na mince. Nakonec bída naučila Dalibora housti, znáte to.

Kolik medailí nebo mincí jste už vůbec realizoval?

Minci pouze jednu. Byla to poslední československá desetikoruna s Aloisem Rašínem z roku 1992. Dělal jsem portrétní, reverzní, stranu. Averz vytvořila Jarmila Truhlíková-Spěváková.

Téměř pravidelně jsem se zúčastňoval soutěží národní banky a získal několik třetích cen, počet bohužel nemám přesně evidovaný. Byla mezi nimi například stříbrná stokoruna ke stému výročí narození Viktora Kaplana (1976), nebo stříbrná padesátikoruna ke stému výročí narození Stanislava Kostky Neumanna (1975) a další. Vyražených nebo litých medailí bylo opravdu velké množství a nemám je rovněž spočítané.