Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (12) Zednáři – bratrstvo humanistů nebo zlovolná sekta?
Barokní katolicizmus byl v druhé polovině 18. století už za zenitem, jeho pozice ve společnosti však byla i nadále silná.
Zároveň se ale ve vyšších kruzích šířily sympatie k novému duchovnímu bratrstvu zvanému svobodní zednáři. Církev to sledovala se vzrůstající nelibostí. Do tajemného společenství, mezi jehož obecně deklarovanými cíli bylo zejména mravní a intelektuální povznesení lidstva, se totiž hlásili nejen úředníci, vojáci a aristokrati, ale i řada kněží.
Jednoho večera roku 1762 vyšel Jan Adolf hrabě Kounic na nádvoří malostranského paláce, který před několika měsíci koupil. Nastoupil do kočáru a zanedlouho již vcházel do slavnostně osvětleného sálu jiného pražského paláce. To už ale nebyl hrabětem Kounicem. Dveřník ho ohlásil jako „Rytíře stříbrné koruny“. A protože jeho spolubratři už čekali jen na něj, mohla ceremonie zednářské lóže započít. Velká francouzská revoluce nebyla jen výbuchem hněvu té části společnosti, která neměla co ztratit. Starý společenský model narušovali po předcházející dlouhá desetiletí sami členové privilegovaných vrstev. Pevná barokní koalice aristokracie a vysokého kléru dokázala dlouho udržovat status quo. Její mladší členy však tradiční hodnoty přestávaly lákat. Zednářství se pro ně stalo alternativou a časem dokonce módou. Působilo přitažlivě na všech úrovních a členem lóže se proto mohl stát jak neznámý provinciální úředník, tak František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
PRAŽSKÁ MINCOVŇA .SK