Ze světa kovových známek (8) Známky na chléb
Kovové známky – poukázky k odběru chleba jsou značného stáří. Již v antickém Římě byly mezi římský lid rozdávány olověné tessery zvané frumentarie pro bezplatný příděl obilí, později
i chleba římské chudině.
Za nejstarší českou kovovou známku, za níž bylo možné obdržet chléb, byla považována ražba, kterou popisuje Vilém Killian v prodejním katalogu své sbírky1. Jak stojí v poznámce u této mosazné ražby s božím okem a opisem SPEIS DER ARMEN 1771 na líci a nápisem GUT – FÜR EINEN – TAG2 na rubu, dostávali za ni v době nouze L. P. 1771 chudí na Staroměstském náměstí chléb. Popis této známky se shoduje s německými známkami vydanými v Mnichově (obr. 1), je nepravděpodobné, že by se stejné známky užívaly i v Praze. Zda Vilém Killian známku vydával za českou, aby zvýšil její atraktivnost pro potencionální české zájemce, či o jejím německém
původu nevěděl, není známo. V pozdějších soupisech českých ražeb již tato položka není uvedena. Z Německa je známa celá řada historických poukázek na chléb pro chudé, vydávaných v dobách nouze zejména v 18. a počátkem 19. století městy, vrchností, dobročinnými spolky či kostely a církevními provinciemi. Nejznámější jsou známky Elberfeldského obilného spolku
(Elberfelder Korn Verein), jejichž prostřednictvím se v letech 1816–1817 zmírňoval dopad neúrody a následný strmý nárůst cen potravin na nejchudší vrstvy obyvatelstva
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
Týden života Zamyšlení namísto úvodníku
Stará židovská poučka tvrdí, že za dukát lze žít v kterékoliv zemi na světě jeden týden. Pokud máte pocit, že nejbezpečněji jsou peníze uložené v kartičce z plastu popřípadě z jiného spalitelného materiálu, nemusíte číst dál.
Reklama vás nejspíš přesvědčila o jistotě nejrůznějších fondů či způsobů spoření na takzvaně celý život. Existují státy, ve kterých lze podobnému tvrzení s jistou mírou opatrnosti věřit. Jak se však připravovat na budoucnost v zemi, která každých dvacet let mění nejen svůj název, ale také hranice, státní zřízení, spojence a to vše dobarvuje
měnovými reformami různé intenzity? Přemýšlím, kdy naposledy v našich končinách mohly penzijní fondy splnit to, co svým klientům naslibovaly? Kdy naposledy mohl být předán majetek přes dvě generace? Kdy naposledy mohli vnuci navazovat na práci svých rodičů či dokonce prarodičů?
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2011.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
PRAŽSKÁ MINCOVŇA .SK