Investiční mince (1) Pro sběratele nebo střadatele?
Investiční zlato se stalo pojmem, jenž přispěním ekonomické recese a z ní plynoucí nedůvěry v tištěné peníze zdomácněl i v českém prostředí.
Komoditu, která slouží především k bezpečnému uchování naspořené hodnoty, však nepředstavují pouze slitky. Díky pestré nabídce i estetickému ztvárnění, jsou stále oblíbenější také investiční mince. O těch nejznámějších pojednává náš nový seriál.
Investiční mince jsou vhodné spíše pro drobné a střední střadatele a investory. Kombinují totiž výbornou likviditu, to znamená, že v případě nutnosti nebývá problém s jejich zpětným odprodejem a schopnost koncentrovat vysokou hodnotu za přijatelnou pořizovací cenu. Mince ražené ze zlata jsou navíc osvobozeny od daně z přidané hodnoty, podobně jako slitky ze stejného kovu.
„Zlaté investiční mince renomovaných výrobců jsou známé prakticky po celém světě, proto se dá říct, že představují jakousi alternativní a univerzální měnu,“ poznamenal Pavel Palas ze specializovaného zlatnictví v pražském Obecním domě.
Některé mince jsou raženy z ryzího zlata, jiné obsahují příměsi, jako třeba měď nebo nikl, jež způsobují nejen změnu jejich zabarvení, ale především zvyšují odolnost povrchu proti otěru. Cenu investičních mincí vždy tvoří především skutečný obsah zlata, bez ohledu na poměr přidaných kovů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2013.
Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
PRAŽSKÁ MINCOVŇA .SK