Měnové zlato( podruhé )

Ohlas na článek

Víkendová příloha z pátku 22. září otiskla článek Radka Urbana z České národní banky "Měnové zlato v historické perspektiv". Na jeho obsah reagoval Richard Král, bývalý zmocněnec československé vlády ve věci navrácení československého zlata od Tripartitní komise. Jeho názor uveřejňujeme v plné šíři. "V části o historii československého měnového zlata snad není ani jedna věta, která by neobsahovala omyl, zkreslení, či případně nepravdu. Už úvodní věta, ve, které autor tvrdí, že moderní historie československého měnového zlata začíná po druhé světové válce, vyvolává pochybnosti. Začala totiž o čtvrt století dříve. V letech po roce 1918, kdy byly postupně vytvářeny zlaté zásoby. Nejznámějším zdrojem byly příspěvky občanů, kteří v euforii nad získanou nezávislostí odevzdávali šperky. Proto se též vžilo, a v povědomí starší generace zůstane, "zlatý poklad republiky". Tuto skutečnost nelze v pojednání o historii československého měnového zlata opominout. Jinak nelze pochopit, proč u nás měnové zlatohraje, vždy hrálo a stále hraje poněkud jinou úlohu než v druhých státech. Ani druhá polovina úvodní věty neodpovídá faktům. Tripartitní komisi pro navrácení zlata nevytvořili Spojenci. O jejím ustanovení rozhodla mezinárodní konference o repatriacích od Německa, která se sešla koncem roku 1945 v Paříži. Účastnilo se jí několik desítek států protihitlerovské koalice. Zlato, které jsme dostali v roce 1947, nebylo "první zálohovou dodávkou" jako u ostatních zemí, ale de facto restitucí. Souviselo s rozhodnutím, že v rámci schválených kvót bude přednostně vráceno zlato, jehož majitele lze identifikovat. Dostali jsme tehdy 6 tun zlatých mincí - vesměs svatováclavských dukátů. Rekordu ale autor dosáhl ve vt, ve, které tvrdí, že znárodnění v říjnu 1948 postihlo i majetky některých amerických a britských firem, které měly pak požádat své vlády o náhradu škody. Jde nejméně o tři zásadní nepřesnosti. Znárodnění, na, které se autor R. Urban odvolává, nebylo provedeno v roce 1948, ale již v říjnu 1945. Problém nebyl v tom, že postihlo majetky "některých amerických a britských firem". Pokud jde o nároky, které vůči nám uplatňovaly USA, šlo v převážné většině o fyzické osoby. Bývalé čs. občany, kteří před okupací uprchli do USA a tam ještě před znárodněním získali americké občanství. Lví podíl na nich měla rodina uhlobarona Petschly, v jehož vile v Dejvicích má dnes rezidenci americký velvyslanec. Ve vztahu k Velké Británii hrálo znárodnění okrajovou roli. Odškodnění bylo totiž vyřešeno dohodou v roce 1949. Jádrem sporu bylo splacení nemalých půjček, které britská vláda za války poskytla Benešovi na financování československé vojenské jednotky a jeho exilové administrativy. Po válce jak Beneš, tak Gottwald tento dluh uznali a zavázali se jej splnit. Oba v dobré víře, že půjčka bude uhrazena v rámci reparací od Německa. Vůbec není pravda, že po roce 1948 další jednání několik desetiletí nepokračovala, jak tvrdí R. Urban. Byla jich uskutečněna celá řada. V roce 1974 byla s USA dokonce parafována dohoda o vrácení zlata. Ta však nebyla schválena Kongresem. Hlavní překážka, proč žádný z pokusů věc vyřešit neuspěl, nebyla ani tak v politické oblasti, jako skutečnost, že při tehdejší cen zlata 35 USD za unci prost zlata nebylo dost, aby se americké a britské požadavky pokryly. Další tvrzení autora, že "na začátku osmdesátých let bylo československé vlád jasné, že bude zlatopotřebovat mj. např. i jako záruku na případnou státní půjčku" a že to bylo důvodem, proč souhlasila s americkými a britskými požadavky, je nehorázným výmyslem. Impuls k jednání přišel v roce 1981 z Washingtonu. Reaganova administrativa, opřená o stanovisko Kongresu, tehdy předložila ultimátum: Buď bude odškodnění vypořádáno, nebo americká vláda československé zlatozabaví, prodá a z výnosu uspokojí oprávněné nároky svých občanů. Tehdejší čs. vláda si neměla z čeho vybírat. Ekonomické aspekty transakce nehrály žádnou roli. Když se vezme v úvahu, že část vráceného zlata musela být použita na zaplacení amerických a britských pohledávek, zvýšily se zlaté zásoby pouze asi o 10 %. Československo mělo tehdy slušné zlaté rezervy a nepatřilo k vysloven chudým zemím. Těžiště článku však zřejmě není v historii, jak sliboval nadpis, ale ve zdůvodnění, proč ČNB v roce 1997 zlatoprodala. Uváděné argumenty ale nejsou přesvědčivé. Je pravda, že cena zlata, stejně jako je tomu například u ropy, kolísá. V dlouhodobém horizontu však neustále roste. Od začátku sedmdesátých let stoupla cena desetkrát. Ani tvrzení, že jiné centrální banky též prodávají, není relevantní. Ony totiž též nakupují. Pokud vím, žádná z nich své zásoby nelikvidovala jako ČNB. O tom všem je ale možné diskutovat. Je možné se dohadovat, zda se za 10 let nebude zlatoprodávat za 100 nebo za 500 USD. Pro m a řadu dalších občanů jde ale o něco úplně jiného. Šlo o symbol naší státnosti. Jako s takovým se nekupčí. Korunovační klenoty též nenesou žádné úroky. Za Hradčany by hotelová síť Hilton jist taky zaplatila slušné peníze. Oboje stejně jako například státní hymna a vlajka patří u nás z historických důvodů do stejné kategorie jako měnové zlato. Připouštím, že někdo, kdo toho ví tak málo o historii československého měnového zlata a zřejmě o historii vůbec, se na to může dívat jinak."

Prameny :
Richard Král, HN, 13/10/2000

Doporučujeme :
- Měnové zlatov historické perspektivě